Příspěvky

Dejchej!

Obrázek
Je půl páté večer a já jsem s dalšíma třema holkama a třema klukama ve vodě. Čekáme na vlny, dneska jim to trochu trvá. Podle mě je nás tu moc. Vlny se začínají lámat přímo u břehu a já už nemám sílu je chytat. Přitom by stačilo zapádlovat jen trochu víc. To opravdu člověk dokáže přijít o veškerou fyzičku během dvou měsíců, co jenom pracuje, jí a spí? Kruci! Hele set...jdu na to...a...mám ji, trochu ostřejší botom turn, pěkně nahoru k lipu a seknout k pláži - na útes. Stoupám si na dno a snad posté si řežu chodidla o útesy. Kruci! Kdybych si počkala na tu další vlnu. Ta se tak rychle nezavřela. Teď pěkně propádlovat zase zpátky přes pěnu, která mě opět odře o útesy. Kruci!!!!Grrrr!!! Dejchej! Nádech. Výdech. Zavři oči! Nádech, výdech....náááááádech... Začíná zapad slunce. Z ničeho nic se uklidní vítr a ke mě dolehne šum v palmách z pobřeží. Ptáci se scházejí na pokec před spaním. Všecho šumí a švitoří. Přepádlovala jsem pěnu a teď už jen klidně rozhrnuji hedvábí před
Okomentovat
Další informace

Někdo kávičku?

Obrázek
Je strašně brzy. 11h ráno. Včera jsem vzdala sprchu. Jsem celá prosolená, opatlaná a vůbec neprezentovatelná ještě v posteli. Maximum, co jsem zatím zvládla bylo jit čůrat a otevřít dveře Lokimu, takže mám zarytý čumák do jeho kožichu a spokojeně si tu vrníme.  Něco mě vzbudilo.  Miška zvenčí štěká jako o život. Troubení auta od brány....néééé!!! Dneska fakt ne, dneska se jim na nějakou pohostinnost vykašlu. Určite je to strejda, co se jde postarat o sad a ten má svoje klíče, nakonec si otevře sám. Tůůůůů. To bude omyl. Musí to byt omyl! Zahrabávám se hlouběji do peřin a doufám, že to dotyčný vzdal. Miška už neštěká, je klid.....otočím hlavu k oknu do paprsků slunce, co mi už nebezpečně prehřívají mozek a se zavřenýma očima čekám, že mě slunce ještě trochu ukolébá.....Něco mě zastíní.....Miška určitě vylezla na boudu, už i ona chce, abych šla ven. Otevírám oči...a skáču rovnou z postele. Tohle není Miška, tohle není strejda, tohle je ZASE návštěva. Klepe mi na okn
Okomentovat
Další informace

Nechci pytlík! Não quero saco! část 2.

Obrázek
V minulém příspěvku jsem psala o mých prvních třech pravidlech nakupování. Protože ale neumím psát krátce (stejně tak jako mluvit jen trochu a pomalu), tak vás tady teď čeká pokračování. Zatím jsem popsala body:  1. Sezónnost 2. Lokálnost 3. Nákupy do vlastního dnešní nákup  Teď trochu přitvrdíme, bude to maso!  4. Nakupuji v mini supermarketu u stařší paní, takže šunčičku pěkně rovnou do krabičky. Každý čtvrtek, jak už jsem psala někde v minulém příspěvku, přiváží ten slavný, čerstvý, domácí kozí sýr a ovčí tvaroh . Nákupy si tedy plánuji tak, abych měla ve frontě na tyhle lahůdky maximálně páté místo.  Tady s mojí krabičkou problém nikdy neměli. V tomhle malinkém krámečku (kde se nedá hnout, pokud je uvnitř více, než tři lidi) se hygiena a sterilní prostředí řeší tak, že pokud chcete třeba sušenky, nebo bonbony na váhu rovnou si sami rukou hrábnete. Vedle v pekárně nechávám pytlík na chleba a každé úterý a čtvrtek si ho chodím vyzvednout. Pokud zrovna
Okomentovat
Další informace

Nechci pytlík! Não quero saco! část 1.

Obrázek
Že plasty škodí matičce zemi víme všichni, že dlouhé dovážení potravin jí škodí též, to víme snad také všichni.... my ano, ale co taková portugalská babička? naše nesperas Změna? Ježišmarjá! Žiji na vesnici. Tedy přesněji žiji na pravé portugalské vesnici, kde se v neděli loví kanci a střílí ptáci, kde se místo sekačky vypustí krávy a kde se víno stále šlape bosýma nohama. A konečně letos už tu nejsem nejmladší. Pokud místní zemře v 70ti letech, všichni se diví, že zemřel takhle mladý. Babička  pana G. zemřela loni, bylo jí 103 let, žila sama a starala se o zahradu, jeho chůvě je 100 let a stále čiperka. Tady se prostě žije déle. A žije se venku. A pracuje se tvrdě. A hodně se pamatuje, třeba že se za pytlíky muselo platit. A taky se tu trpí všeobecným odporem ke změnám! Nebuď hipík!  Proto pokud nechcete používat pytlíky, koukají se na vás hodně podezíravě (vždyť ten pytlík je zadarmo!) a jste rovnou za hipíka. Tady za hipíka být nechcete! Tady je nemají rádi,
Okomentovat
Další informace

Jak se vysvětluje štěstí

Obrázek
Minulý článek jsem psala o probuzení doma, o klidu, o tichu a o pocitu bezpečí. Tak tahle fáze byla fajn. Ono se dá pěkně probouzet, ale pak přijde poledne. Ranní všeobjímající mlha ustoupí a začne ostré světlo. A v hlavě to zase začně bzučet. Co si budeme nalhávat. Samozřejmě, že jsem si to představovala jako Hurvínek válku. V tom svém opojení z nového domova, v tom svém měkoučkém pocitu bezpečí jsem trochu pozapomněla na realitu a na to, že prostě nejde jen tak si levitovat a dávat věcem čas. Spousta věcí si časem sedne a vyšumí, spousta ale potřebuje dořešit a pár z nich i dost radikálně. A tak to zase začalo skákat jedno přes druhé, pěkně od začátku. Studium byla jedna z věcí, která vyšuměla sama. Prostě nedorazit na postupovou zkoušku bylo asi to nejjednodušší. Vysvětlit to rodičům, kteří velmi dbají na kvalitní vzdělání bylo složitější. Jsem od přírody kombinátor. Když mám z něčeho strach, představím si všechny možné situace a vymýšlím, jak na ně
Okomentovat
Další informace

Jak se budí princezny.

Obrázek
Ráda se probouzím.  Abyste mě dobře pochopili, nerada se budím brzy, ráda se dlouze probouzím sama od sebe.  Mluvím o takovém tom probuzení, kdy vás šimrá paprsek slunce na nose, kdy se zhluboka nadechnete, protáhnete se a pomalinku otevřete oči. Těch kouzelných 5 minut před tím, než zjistíte, že jste zaspali a zkazí vám to celý den   než se opravdu probudíte.  Mám ráda svoje rituály při probouzení. Dávají mi pocit známého, pocit bezpečí. Na druhou stranu díky nim poznám jakoukoliv výchylku od normálu.  Ovšem tohle ráno bylo všechno, jenom ne známé a normální. Bylo září a slunce mi svítilo do nedovírajících se oken polorozpadlého domu, který jsem měla pronajatý za nehorázný peníz. Dům byl v industirální zóně a pokaždé, když okolo projel náklaďák, celý se chvěl a zvětšovala se mu ohromná prasklina ve zdi. Měl podmáčené zdi, nešly mu zavřít vchodové dveře a odpady  páchly metanem tak, že jsem občas pochybovala, jestli nejsem náhodou už permanentně trochu přiotrávená
Okomentovat
Další informace

Jeden takový zimní čtvrtek.

Obrázek
To je tak, když si naplánujete celý den před počítačem a pak vám dojde, že je čtvrtek.  Každý čtvrtek, mezi 10. až 11.h ráno přivážejí na trh čerstvý kozí sýr a ovčí tvaroh. Teď ho mají málo, takže se na něj stojí fronty. Takže tam prostě musím a to hned!  Dnes jsem byla už osmá, čekala jsem jen 40 minut.  A když už tam jedu, bylo by hodně neslušné neozvat se Terce, jestli by nechtěla ochutnat... nebo třeba kdyby chtěla jít na kafe? Takže se vracím domů po kafi, které se zvrhlo v oběd ve čtyři odpoledne a cítím se provinile. Musím samozřejmě ještě do sadu pro pomerače, jinak by ráno nebyl džus.  Jo a ještě dát vyprat jednu pračku protože jeden den prostě musí začít pršet, tak dokud to schne...no, prostě musím, to se nedá nic dělat. V šest si konečně udělám čaj a sednu si k počítači. Asi v půl sedmé se konečně dokáži soustředit.  Kocour mi škrábe na dvěře. Bafáme na sebe, honíme se a skáčeme po gauči (ano, oba dva). Je to fakt prča
Okomentovat
Další informace