Nechci pytlík! Não quero saco! část 2.

V minulém příspěvku jsem psala o mých prvních třech pravidlech nakupování. Protože ale neumím psát krátce (stejně tak jako mluvit jen trochu a pomalu), tak vás tady teď čeká pokračování.

Zatím jsem popsala body: 

1. Sezónnost

2. Lokálnost

3. Nákupy do vlastního

dnešní nákup 

Teď trochu přitvrdíme, bude to maso! 

4. Nakupuji v mini supermarketu u stařší paní, takže šunčičku pěkně rovnou do krabičky. Každý čtvrtek, jak už jsem psala někde v minulém příspěvku, přiváží ten slavný, čerstvý, domácí kozí sýr a ovčí tvaroh. Nákupy si tedy plánuji tak, abych měla ve frontě na tyhle lahůdky maximálně páté místo.  Tady s mojí krabičkou problém nikdy neměli. V tomhle malinkém krámečku (kde se nedá hnout, pokud je uvnitř více, než tři lidi) se hygiena a sterilní prostředí řeší tak, že pokud chcete třeba sušenky, nebo bonbony na váhu rovnou si sami rukou hrábnete. Vedle v pekárně nechávám pytlík na chleba a každé úterý a čtvrtek si ho chodím vyzvednout. Pokud zrovna nepeču domácí. 

nožička

5. Maso - taktika je nakupovat ho v malém řeznictví, kde na ně s hygienickými kontrolami moc nešlapou. Paní řeznice mi klidně maso do krabičky na pultíku přendá, ale vždy zabalené do fólie, na které to váží. Tam se mi to ještě nepodařilo úplně vyeliminovat. Alespoň to ale nedostávám ve třech pytlících, jako dříve.

Za domem a okolních kopcích nám běhají divočáci a sem tam někdo ze sousedů ztratí trpělivost s rozhrabanou zahradou. To vás pak v noci vzbudí výstřel a vy víte, že máte udělat místo v mrazáku. 

Ryby - no tak to je kapitola sama o sobě. Pan G. je totiž nejlepší rybář v okolí, je i omedailovanej, takže to by byla ostuda, abych doma neměla ryby :) Navíc já jsem docela fajn učeň. Máme je tak

4krát do týdne. 

já jako kapitán

pan G. na lovu

Jdeme do finále : JAK JSEM PŘESVĚDČLA MÍSTNÍ, ABY MI TEN PYTLÍK PROSTĚ NECPALI???

Tak za tohle bych zaloužila metál, protože to je na tom bezodpaďáctví snad to nejtěžší. U kategorie nad 50let tu nezabírá jako důvod péče o planetu. Všichni tu recycklují a jsou přesvědčeni, že to stačí. Zabírá jednoduché: "Podívejte pani. Já to tady teď dám do pytlíku, za 5 minut to z něho přendám do lednice do krabičky a pak musím s tím pytlíkem do recyklovanýho a ten je 500m daleko. To je kilometr tam a zpátky!!!" Tohle zabírá, nikdo nechce chodit kilometr kvůli pytlíku a navíc tímhle vyvolávám vlnu soucitu. Vážení, vyhrála nám lenost!!! 

Tak takhle nakupuji já! Samozřejmě to moje snažení u nákupů nekončí. O tom ale až příště. A co vy? Co zabírá jako důvod pro nepytlíkování vám?