Marocká zima - část 2. vlny, ryby a Bubaka

Druhý den v Maroku jsem vstala brzy a udělala snídani na terase, kluci instruktorští byli unešení, prý jsem jim chyběla.

Jeli jsme na vlny na sever. Na místo, kde snad ještě nikdy neviděli surfaře. Celá vesnice sledovala, jak projíždíme, děti vybíhaly ze školy a běžely s námi skoro až na konec ulice. Bylo to úplně jako z nějakého dokumentu. Hliněné domy, kozy a velbloudi, doutnající pece na chleba, všude děti a korpulentní dámy v zástěrách sledující nás ze zápraží. 

Když jsme dorazili na pláž, zjistili jsme, že budeme muset ještě pár hodin počkat, než se vlny začnou lámat na tom správném místě. 
Vytáhli jsme pruty, že si zatím zkusíme ulovit nějakou rybku. Já jsem si vybalila foťák a šla se projít po pláži. Najednou se na dokonale vyleštěné staré motorce přiřítil přímo ke mě marokánec. Začal hrozně mávat rukama a něco křičel. 



Marokánci umí jen francouzsky a to zase neumím já, takže jsem jen zůstala stát a koukat na něj. Jemu to ale vůbec nevadilo, křičel na mě z plných plic a každých 5vteřin se začal nahlas tak smát, až se rozkašlal. Další 3 minuty chrchlal a plival a pak zase křičel a tak dále asi 15 minut. Kluci si po těch 15ti minutách konečně všimli, že jim chybím a tak mě našli zkamenělou se slzama v očích na pláži. Naproti mě skákal a chrchlal a křičel a smál se asi metr a půl vysoký marokánec. 







Kluci s ním na sebe chvíli řvali a pak zmizeli všichni tři pod útesem. 




Takže náš nový marocký kamarád se jmenuje Bubaka. Je to místňák a je mu 22, umí lovit ryby a my jsme na jeho pláži, tak nám přišel dělat průvodce. Nejdále byl v životě 15km odsud a teď si pořídil starou motorku a má ji moc rád. Chtěl se mě zeptat, jestli bych byla tak hodná a nevyfotila mu ji.


Pod tím útesem jsme pak lovili červíky, protože je to nejlepší návnada. Lezli jsme pro ně do jeskyně, která s přílivem úplně zmizela. Rybařili jsme z útesu a chytili pár ryb, rovnou jsme je na pláži očistili a já si poprvé v Maroku podržela prut.




A pak to začalo. Vlny se konečně začaly lámat tam, kde jsme potřebovali. Kluci naskákali z útesů do vody a já fotila. Sjížděli jednu za druhou. Překrásné vlny a jen my na celé pláži. Západ slunce. Ráj!






Domů jsme vyrazili, když už skoro nebylo světlo. Bubaka jel celou cestu před náma a musel zastavit, aby nás ukázal mamce, která šla s kozama z pastvy. Chtěli nás vzít k sobě domů, ale to jsme s díky odmítli – kluci byli úplně mrtví a já měla plné zuby toho, jak si chtěl hrozně povídat, když kluci surfovali a já je fotila….hodinu a půl prostě mluvil francouzsky a marocky a já rozuměla prd a jen kývala. Ale vypadal hrozně šťastně.



šťastní po session
Rafa s banánem


Oni všichni ti pro nás chudáci, kteří nežijí ve městech vypadají hrozně spokojeně. Jezdí si na přeložených oslech a pořád se smějí, troubí a pouští ve frontě a nejlepší jsou děti, když projíždíš, tak běží za autem, chtějí vyfotit a hrozně křičí.
Po cestě domů jsme jeli okolo pasoucích se dromedárů – no, jeli, spíš jsme museli jednoho předjíždět….šel si prostředkem silnice, žvýkal a vypadal, že je mu to všechno fuk – troubení, netroubení. Taky je paráda, co ty ženský unesou na hlavě. Viděla jsem paní, co měla na hlavě asi 4 svázaný pětilitrovky vody a nedržela je.

Maroko je barevné, příroda krásně zelená, lidi usměvaví a pořád se hádající o ceny, osli utahaní a roztomilí – když jde „páníček“, tak na něj íhají ….a velbloudi jsou prostě v klidu.




A já jsem v Maroku moc šťastná! 
Tedy.....zatím....






Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se budí princezny.

Marocká zima - část 1. příjezd

Jak se zahazuje starý život...