Surf Chick´s Diary

V minulém příspěvku jsem psala o mých prvních třech pravidlech nakupování. Protože ale neumím psát krátce (stejně tak jako mluvit jen trochu a pomalu), tak vás tady teď čeká pokračování. Zatím jsem popsala body:  1. Sezónnost 2. Lokálnost 3. Nákupy do vlastního dnešní nákup  Teď trochu přitvrdíme, bude to maso!  4. Nakupuji v mini supermarketu u stařší paní, takže šunčičku pěkně rovnou do krabičky. Každý čtvrtek, jak už jsem psala někde v minulém příspěvku, přiváží ten slavný, čerstvý, domácí kozí sýr a ovčí tvaroh . Nákupy si tedy plánuji tak, abych měla ve frontě na tyhle lahůdky maximálně páté místo.  Tady s mojí krabičkou problém nikdy neměli. V tomhle malinkém krámečku (kde se nedá hnout, pokud je uvnitř více, než tři lidi) se hygiena a sterilní prostředí řeší tak, že pokud chcete třeba sušenky, nebo bonbony na váhu rovnou si sami rukou hrábnete. Vedle v pekárně nechávám pytlík na chleba a každé úterý a čtvrtek si ho chodím vyzvednout. Pokud zrovna

Že plasty škodí matičce zemi víme všichni, že dlouhé dovážení potravin jí škodí též, to víme snad také všichni.... my ano, ale co taková portugalská babička? naše nesperas Změna? Ježišmarjá! Žiji na vesnici. Tedy přesněji žiji na pravé portugalské vesnici, kde se v neděli loví kanci a střílí ptáci, kde se místo sekačky vypustí krávy a kde se víno stále šlape bosýma nohama. A konečně letos už tu nejsem nejmladší. Pokud místní zemře v 70ti letech, všichni se diví, že zemřel takhle mladý. Babička  pana G. zemřela loni, bylo jí 103 let, žila sama a starala se o zahradu, jeho chůvě je 100 let a stále čiperka. Tady se prostě žije déle. A žije se venku. A pracuje se tvrdě. A hodně se pamatuje, třeba že se za pytlíky muselo platit. A taky se tu trpí všeobecným odporem ke změnám! Nebuď hipík!  Proto pokud nechcete používat pytlíky, koukají se na vás hodně podezíravě (vždyť ten pytlík je zadarmo!) a jste rovnou za hipíka. Tady za hipíka být nechcete! Tady je nemají rádi,