Surf Chick´s Diary

Asi po měsíci úspěšného vyhýbání se lekcím si mě zavolal Rui. Rui je majitel naší zpřízněné školy, certifikovaný instruktor, který naučil surfovat už hodně dřev.  Nejspíš se potřeboval zbavit přebytku trpělivosti, protože mi drsně oznámil, že pokud nebudu mít na sobě neopren do pěti minut, končí spolupráci… v tu chvíli jsem vážně zauvažovala o ukončení podnikání. Samozřejme jsem si (asi jako 50% studentů) oblékla neopren zapínáním dopředu. Rui se smál, dobrý. Stála jsem sama před kanceláří nasoukaná v minimálně o tři velikosti menším neoprenu, klepala se mi kolena a okolo mě jezdila auta přesně s těmi surfaři, jejichž techniku jsem denně jezdila fotit. Moc jsem je nevnímala, plně mě zaměstnával můj žaludek. Přemýšlela jsem, jestli půjdu nervozitou zvracet teď, nebo až za pět minut a čekala, až si Rui v klidu dopije svoji kávu, rozhodne se, že se mu už nikam nechce a já si budu moci ten neopren sundat a jít v klidu na uklidňující litr vína. Nastartoval auto a já jsem chytla záchv

Surf School s.r.o. byla dlouho jen velkým snem. Vlastně spojením snů dvou. Zatímco já jsem si snila o cestovní kanceláři, zařizování dovolených a odpočinku našim hostům, můj tehdejší  partner snil o surfování. Já jsem každé léto vyjížděla na letní prázdniny do ciziny pracovat, starat se o hosty a učila  se cizí jazyky. On zatím plánoval, jak budeme sjíždět vlny a ladil detaily. Jako spojení obou našich snů jsem založila společnost Surf School CZ.  Myslím, že jsem v tu chvíli byla jedinou majitelkou společnosti zabývající se surfingem, která nikdy v živote nestála na jakémkoliv prkně. Jenže pak se nám ten sen trošku zkomplikoval..… Když jsem přijela v červnu do Portugalska, jezdila jsem na pláže fotit jak probíhají lekce, okukovat surfaře (myslím techniku surfování, samozřejme :P ) a pracovat na webových stránkách. Surfovat jsem se bála. Voda ve mě od malička vyvolávala paniku. Jediný styl, který až doteď ovládám jsou prsa s hlavou nad vodou. Nejsp

Vypadá to, že to opravdu tak má být a blog se má narodit. Ikdyž už mu pár pokusů předcházelo, tentokrát je to na vážno. Jsem si tím úplně jistá, skálopevně přesvědčená. Ale od začátku… Tohle jsem já.                Jmenuji se Silvie a pokud se pro něco nadchnu, jdu do toho naplno! Tím, pro co se rozhodnu, tím žiji. Podrobuji tomu úplně všechno. Dny i noci nemyslím na nic jiného. Má to budoucnost, potenciál, všechno potřebné pro úspěch, mám vizi!!! ...a trvá to přibližně týden. Asi není úplně normální začínat budoucí nejčtenejší blog na české blogové scéně sebekritikou, ale já jsem klidnější, když už na začátku víte, co ode mě čekat. Jestli se totiž na čas (nebo navždy) odmlčím, nebudete se muset bát. Nic se mi nestalo, nepořídila jsem si nečekaně paterčata a už nemám čas na psaní, ani jsem nekývla na job snů a necestuji po nejzapomenutějších místech světa, která jsou až tak zapadlá, že je tam internet neznámou (ikdyž…). Nejspíš jedno