A je to tady!!!




Vypadá to, že to opravdu tak má být a blog se má narodit. Ikdyž už mu pár pokusů předcházelo, tentokrát je to na vážno. Jsem si tím úplně jistá, skálopevně přesvědčená.



Ale od začátku…



 Tohle jsem já.


              

Jmenuji se Silvie a pokud se pro něco nadchnu, jdu do toho naplno! Tím, pro co se rozhodnu, tím žiji. Podrobuji tomu úplně všechno. Dny i noci nemyslím na nic jiného. Má to budoucnost, potenciál, všechno potřebné pro úspěch, mám vizi!!!
...a trvá to přibližně týden.

Asi není úplně normální začínat budoucí nejčtenejší blog na české blogové scéně sebekritikou, ale já jsem klidnější, když už na začátku víte, co ode mě čekat. Jestli se totiž na čas (nebo navždy) odmlčím, nebudete se muset bát. Nic se mi nestalo, nepořídila jsem si nečekaně paterčata a už nemám čas na psaní, ani jsem nekývla na job snů a necestuji po nejzapomenutějších místech světa, která jsou až tak zapadlá, že je tam internet neznámou (ikdyž…). Nejspíš jednoduše minul týden a já se nadchla do něčeho úplně jiného a jdu do toho naplno, úplně tím žiji, dny a noci nemyslím na nic jiného......mám vizi!!!

Takže ještě jednou a teď už bez sypání popela na hlavu:

Narodila jsem se v Liberci, vyrostla na sněhu a do vysoké nevytáhla paty z rodné země na déle než na dva týdny ročně. A tak nějak se přihodilo, že jsem se přestěhovala do jižního Portugalska, povyrostla ve vodě a na ty dva týdny ročně teď jezdím do Čech.
Kdy, jak a proč.... a taky o tom, co mě nadchlo a nepustilo už pár let, o surfování, o tom vám ráda povím.

Vítejte. 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se vysvětluje štěstí

Obrázek
Minulý článek jsem psala o probuzení doma, o klidu, o tichu a o pocitu bezpečí. Tak tahle fáze byla fajn. Ono se dá pěkně probouzet, ale pak přijde poledne. Ranní všeobjímající mlha ustoupí a začne ostré světlo. A v hlavě to zase začně bzučet. Co si budeme nalhávat. Samozřejmě, že jsem si to představovala jako Hurvínek válku. V tom svém opojení z nového domova, v tom svém měkoučkém pocitu bezpečí jsem trochu pozapomněla na realitu a na to, že prostě nejde jen tak si levitovat a dávat věcem čas. Spousta věcí si časem sedne a vyšumí, spousta ale potřebuje dořešit a pár z nich i dost radikálně. A tak to zase začalo skákat jedno přes druhé, pěkně od začátku. Studium byla jedna z věcí, která vyšuměla sama. Prostě nedorazit na postupovou zkoušku bylo asi to nejjednodušší. Vysvětlit to rodičům, kteří velmi dbají na kvalitní vzdělání bylo složitější. Jsem od přírody kombinátor. Když mám z něčeho strach, představím si všechny možné situace a vymýšlím, jak na ně
Další informace

Nechci pytlík! Não quero saco! část 1.

Obrázek
Že plasty škodí matičce zemi víme všichni, že dlouhé dovážení potravin jí škodí též, to víme snad také všichni.... my ano, ale co taková portugalská babička? naše nesperas Změna? Ježišmarjá! Žiji na vesnici. Tedy přesněji žiji na pravé portugalské vesnici, kde se v neděli loví kanci a střílí ptáci, kde se místo sekačky vypustí krávy a kde se víno stále šlape bosýma nohama. A konečně letos už tu nejsem nejmladší. Pokud místní zemře v 70ti letech, všichni se diví, že zemřel takhle mladý. Babička  pana G. zemřela loni, bylo jí 103 let, žila sama a starala se o zahradu, jeho chůvě je 100 let a stále čiperka. Tady se prostě žije déle. A žije se venku. A pracuje se tvrdě. A hodně se pamatuje, třeba že se za pytlíky muselo platit. A taky se tu trpí všeobecným odporem ke změnám! Nebuď hipík!  Proto pokud nechcete používat pytlíky, koukají se na vás hodně podezíravě (vždyť ten pytlík je zadarmo!) a jste rovnou za hipíka. Tady za hipíka být nechcete! Tady je nemají rádi,
Další informace

Někdo kávičku?

Obrázek
Je strašně brzy. 11h ráno. Včera jsem vzdala sprchu. Jsem celá prosolená, opatlaná a vůbec neprezentovatelná ještě v posteli. Maximum, co jsem zatím zvládla bylo jit čůrat a otevřít dveře Lokimu, takže mám zarytý čumák do jeho kožichu a spokojeně si tu vrníme.  Něco mě vzbudilo.  Miška zvenčí štěká jako o život. Troubení auta od brány....néééé!!! Dneska fakt ne, dneska se jim na nějakou pohostinnost vykašlu. Určite je to strejda, co se jde postarat o sad a ten má svoje klíče, nakonec si otevře sám. Tůůůůů. To bude omyl. Musí to byt omyl! Zahrabávám se hlouběji do peřin a doufám, že to dotyčný vzdal. Miška už neštěká, je klid.....otočím hlavu k oknu do paprsků slunce, co mi už nebezpečně prehřívají mozek a se zavřenýma očima čekám, že mě slunce ještě trochu ukolébá.....Něco mě zastíní.....Miška určitě vylezla na boudu, už i ona chce, abych šla ven. Otevírám oči...a skáču rovnou z postele. Tohle není Miška, tohle není strejda, tohle je ZASE návštěva. Klepe mi na okn
Další informace