Dejchej!

Je půl páté večer a já jsem s dalšíma třema holkama a třema klukama ve vodě. Čekáme na vlny, dneska jim to trochu trvá. Podle mě je nás tu moc. Vlny se začínají lámat přímo u břehu a já už nemám sílu je chytat. Přitom by stačilo zapádlovat jen trochu víc. To opravdu člověk dokáže přijít o veškerou fyzičku během dvou měsíců, co jenom pracuje, jí a spí? Kruci! Hele set...jdu na to...a...mám ji, trochu ostřejší botom turn, pěkně nahoru k lipu a seknout k pláži - na útes. Stoupám si na dno a snad posté si řežu chodidla o útesy. Kruci! Kdybych si počkala na tu další vlnu. Ta se tak rychle nezavřela. Teď pěkně propádlovat zase zpátky přes pěnu, která mě opět odře o útesy. Kruci!!!!Grrrr!!!


Dejchej!
Nádech. Výdech. Zavři oči! Nádech, výdech....náááááádech...

Začíná zapad slunce. Z ničeho nic se uklidní vítr a ke mě dolehne šum v palmách z pobřeží. Ptáci se scházejí na pokec před spaním. Všecho šumí a švitoří. Přepádlovala jsem pěnu a teď už jen klidně rozhrnuji hedvábí před sebou. Oceán stříbrně září, slunce zabarvuje nebe do jasně růžova. Dopádluji na line up a sedám si vedle ostatních. Všichni jen sedíme a mlčky se díváme do dáli, do oceánu. Dokonce i španělský holky zmlkly. Snažím se do sebe tohle všechno natáhnout. Oči dokořán, uši nastražené, snažím se do sebe vdechnout co nejvíce slaného vzduchu. Potřebuju si tenhle pocit zapamatovat a odnést s sebou! Písek na pláži už také rudne od západu slunce a vlny už skoro úplně přestaly, je téměř příliv. Ale my tu sedíme dál. A asi se všichni cítíme uplně stejně. Mžouráme do slunce a přiblble se usmíváme. Vlny uz histericky chytá jen německý turista. Chápu ho, já jsem je ještě před pár minutami chytala úplně stejně.

Už je to delší dobu, co jsem se koukala okolo sebe s očima dokořán. Málo dýchám.



Občas zapomínám, jaký štěstí mám.






Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Někdo kávičku?

Obrázek
Je strašně brzy. 11h ráno. Včera jsem vzdala sprchu. Jsem celá prosolená, opatlaná a vůbec neprezentovatelná ještě v posteli. Maximum, co jsem zatím zvládla bylo jit čůrat a otevřít dveře Lokimu, takže mám zarytý čumák do jeho kožichu a spokojeně si tu vrníme.  Něco mě vzbudilo.  Miška zvenčí štěká jako o život. Troubení auta od brány....néééé!!! Dneska fakt ne, dneska se jim na nějakou pohostinnost vykašlu. Určite je to strejda, co se jde postarat o sad a ten má svoje klíče, nakonec si otevře sám. Tůůůůů. To bude omyl. Musí to byt omyl! Zahrabávám se hlouběji do peřin a doufám, že to dotyčný vzdal. Miška už neštěká, je klid.....otočím hlavu k oknu do paprsků slunce, co mi už nebezpečně prehřívají mozek a se zavřenýma očima čekám, že mě slunce ještě trochu ukolébá.....Něco mě zastíní.....Miška určitě vylezla na boudu, už i ona chce, abych šla ven. Otevírám oči...a skáču rovnou z postele. Tohle není Miška, tohle není strejda, tohle je ZASE návštěva. K...
Další informace

Nechci pytlík! Não quero saco! část 2.

Obrázek
V minulém příspěvku jsem psala o mých prvních třech pravidlech nakupování. Protože ale neumím psát krátce (stejně tak jako mluvit jen trochu a pomalu), tak vás tady teď čeká pokračování. Zatím jsem popsala body:  1. Sezónnost 2. Lokálnost 3. Nákupy do vlastního dnešní nákup  Teď trochu přitvrdíme, bude to maso!  4. Nakupuji v mini supermarketu u stařší paní, takže šunčičku pěkně rovnou do krabičky. Každý čtvrtek, jak už jsem psala někde v minulém příspěvku, přiváží ten slavný, čerstvý, domácí kozí sýr a ovčí tvaroh . Nákupy si tedy plánuji tak, abych měla ve frontě na tyhle lahůdky maximálně páté místo.  Tady s mojí krabičkou problém nikdy neměli. V tomhle malinkém krámečku (kde se nedá hnout, pokud je uvnitř více, než tři lidi) se hygiena a sterilní prostředí řeší tak, že pokud chcete třeba sušenky, nebo bonbony na váhu rovnou si sami rukou hrábnete. Vedle v pekárně nechávám pytlík na chleba a každé úterý a čtvrtek si ho chodím v...
Další informace