Dejchej!

Je půl páté večer a já jsem s dalšíma třema holkama a třema klukama ve vodě. Čekáme na vlny, dneska jim to trochu trvá. Podle mě je nás tu moc. Vlny se začínají lámat přímo u břehu a já už nemám sílu je chytat. Přitom by stačilo zapádlovat jen trochu víc. To opravdu člověk dokáže přijít o veškerou fyzičku během dvou měsíců, co jenom pracuje, jí a spí? Kruci! Hele set...jdu na to...a...mám ji, trochu ostřejší botom turn, pěkně nahoru k lipu a seknout k pláži - na útes. Stoupám si na dno a snad posté si řežu chodidla o útesy. Kruci! Kdybych si počkala na tu další vlnu. Ta se tak rychle nezavřela. Teď pěkně propádlovat zase zpátky přes pěnu, která mě opět odře o útesy. Kruci!!!!Grrrr!!!

Dejchej!

Nádech. Výdech. Zavři oči! Nádech, výdech....náááááádech...

Začíná zapad slunce. Z ničeho nic se uklidní vítr a ke mě dolehne šum v palmách z pobřeží. Ptáci se scházejí na pokec před spaním. Všecho šumí a švitoří. Přepádlovala jsem pěnu a teď už jen klidně rozhrnuji hedvábí před sebou. Oceán stříbrně září, slunce zabarvuje nebe do jasně růžova. Dopádluji na line up a sedám si vedle ostatních. Všichni jen sedíme a mlčky se díváme do dáli, do oceánu. Dokonce i španělský holky zmlkly. Snažím se do sebe tohle všechno natáhnout. Oči dokořán, uši nastražené, snažím se do sebe vdechnout co nejvíce slaného vzduchu. Potřebuju si tenhle pocit zapamatovat a odnést s sebou! Písek na pláži už také rudne od západu slunce a vlny už skoro úplně přestaly, je téměř příliv. Ale my tu sedíme dál. A asi se všichni cítíme uplně stejně. Mžouráme do slunce a přiblble se usmíváme. Vlny uz histericky chytá jen německý turista. Chápu ho, já jsem je ještě před pár minutami chytala úplně stejně.

Už je to delší dobu, co jsem se koukala okolo sebe s očima dokořán. Málo dýchám.

Občas zapomínám, jaký štěstí mám.