Někdo kávičku?
Je strašně brzy. 11h ráno. Včera jsem vzdala sprchu. Jsem celá prosolená, opatlaná a vůbec neprezentovatelná ještě v posteli. Maximum, co jsem zatím zvládla bylo jit čůrat a otevřít dveře Lokimu, takže mám zarytý čumák do jeho kožichu a spokojeně si tu vrníme. Něco mě vzbudilo. Miška zvenčí štěká jako o život. Troubení auta od brány....néééé!!! Dneska fakt ne, dneska se jim na nějakou pohostinnost vykašlu. Určite je to strejda, co se jde postarat o sad a ten má svoje klíče, nakonec si otevře sám. Tůůůůů. To bude omyl. Musí to byt omyl! Zahrabávám se hlouběji do peřin a doufám, že to dotyčný vzdal. Miška už neštěká, je klid.....otočím hlavu k oknu do paprsků slunce, co mi už nebezpečně prehřívají mozek a se zavřenýma očima čekám, že mě slunce ještě trochu ukolébá.....Něco mě zastíní.....Miška určitě vylezla na boudu, už i ona chce, abych šla ven. Otevírám oči...a skáču rovnou z postele. Tohle není Miška, tohle není strejda, tohle je ZASE návštěva. Klepe mi na okn