První lekce surfování pro neplavce


Asi po měsíci úspěšného vyhýbání se lekcím si mě zavolal Rui. Rui je majitel naší zpřízněné školy, certifikovaný instruktor, který naučil surfovat už hodně dřev.  Nejspíš se potřeboval zbavit přebytku trpělivosti, protože mi drsně oznámil, že pokud nebudu mít na sobě neopren do pěti minut, končí spolupráci… v tu chvíli jsem vážně zauvažovala o ukončení podnikání. Samozřejme jsem si (asi jako 50% studentů) oblékla neopren zapínáním dopředu. Rui se smál, dobrý. Stála jsem sama před kanceláří nasoukaná v minimálně o tři velikosti menším neoprenu, klepala se mi kolena a okolo mě jezdila auta přesně s těmi surfaři, jejichž techniku jsem denně jezdila fotit. Moc jsem je nevnímala, plně mě zaměstnával můj žaludek. Přemýšlela jsem, jestli půjdu nervozitou zvracet teď, nebo až za pět minut a čekala, až si Rui v klidu dopije svoji kávu, rozhodne se, že se mu už nikam nechce a já si budu moci ten neopren sundat a jít v klidu na uklidňující litr vína. Nastartoval auto a já jsem chytla záchvat paniky. 


Přijeli jsme na pláž, vyložili tři prkna, mě a začali s lekcí. 
Protažení a rozehřátí, jak mi bylo vysvětleno, je nejdůležitější část tréningu. Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem se zatím nepozvracela. Svitla mi naděje, že lekce bude jen teorie. Nikde ani vlnka, oceán byl jako zrcadlo. Jen me zarážel ten neopren, teď už zapínáním správně, dozadu. Po asi 15ti minutách teorie a vysvětlování, jak uplatnit zákony fyziky v praxi (to Rui tuze rád) jsme začali pochodovat do vody, až nám sahala po pás. Na lekce začátečníků se vždy chodí do vody jen po pás. Aha! Doklepaly se mi kolena. Dneska neumřu!!!!!  

Rui rozestavěl dvě prkna vedle sebe a jedno přes ně do písmene “H”. Podařilo se mi vyškrábat na prostřední prkno. Napotřetí. Stylem postižené velryby. Protože si Rui všiml, že se s vodou moc nekamarádím, což teda nechápu z čeho poznal, pojal první lekci ve stylu  “zbavíme tě strachu z vody” . Pomalu rozhoupával prkna, která podpírala to, na kterém jsem stála a já se učila, jaký je to pocit, když s vámi houpe vlna.  A je to fajn. Akorát do vody po pás radostí po hlavě neskákejte. To už tak fajn nebylo. 

To byla moje úplně prvni lekce surfingu a doteď jsem Ruiovi vděčná za jeho nenaléhání, pochopení, trpělivost a obinadlo.....Nebylo to nejhorší na světě. Nepozvracela jsem se, neomdlela a vůbec to bylo neuvěřitelně easy. Přesto jsem ale pořád nevěřila, že se na to prkno jednou pořádně postavím, nebo dokonce zatočím. 
Tahle slabá hodinka mě ale hodně posunula. Přestala jsem mít takový strach z vody a začala se zúčasťovat lekcí jako relativně normální student. Nervozita opadla ale jen trochu. I dnes se mi klepou kolena pokaždé, když mám jít do vody. Šimrá mě v břiše a je mi trochu na zvracení. 




Druhá věc co mi surfování přineslo je moje mantra, kterou šeptám pokažné, když jdu do vln: 
"Prosím tě, buď hodná a moc mě nezabíjej " 









Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se budí princezny.

Marocká zima - část 1. příjezd

Jak se zahazuje starý život...