Jak se skoro splnil jeden velký sen.


Surf School s.r.o. byla dlouho jen velkým snem. Vlastně spojením snů dvou.

Zatímco já jsem si snila o cestovní kanceláři, zařizování dovolených a odpočinku našim hostům, můj tehdejší  partner snil o surfování. Já jsem každé léto vyjížděla na letní prázdniny do ciziny pracovat, starat se o hosty a učila  se cizí jazyky. On zatím plánoval, jak budeme sjíždět vlny a ladil detaily. Jako spojení obou našich snů jsem založila společnost Surf School CZ.  Myslím, že jsem v tu chvíli byla jedinou majitelkou společnosti zabývající se surfingem, která nikdy v živote nestála na jakémkoliv prkně.




Jenže pak se nám ten sen trošku zkomplikoval..…


Když jsem přijela v červnu do Portugalska, jezdila jsem na pláže fotit jak probíhají lekce, okukovat surfaře (myslím techniku surfování, samozřejme :P ) a pracovat na webových stránkách.



Surfovat jsem se bála. Voda ve mě od malička vyvolávala paniku. Jediný styl, který až doteď ovládám jsou prsa s hlavou nad vodou. Nejspíš vypadám, že se každou chvíli utopím. Můj nestyl plavání je jako magnet na trapné situace. Už několikrát mě plavčíci tahali z vody a snažili se mě zachránit, když jsem si šla dát svých obvyklých pár metrů ležérním stylem. Navíc s hlavou pod vodou panikařím a oči jsem pod vodou otevřela poprvé v životě před rokem, omylem, což mi i naši instruktoři odmítali věřit. Jako bývalá závodní běžkařka jsem absolutně nechápala, jak se dá udržet na jednom prkně, když s vámi ještě k tomu něco pořád houpe.

Surfing mě děsil. Navíc si k tomu přičtěte moji představu pláže plné surfařek s perfektní figurou v bikinách těch nejznámějších značek, co sjíždějí třímetrovky jako by se nechumelilo. Večer si přes bikiny přehodí kus sítě a dají si mojito na baru v pauze mezi biliárkem a tancem okolo ohně na pláži. Ráno si dají jógu při východu slunce a celý den jsou v harmonii se svým raw vegan obídkem. Jediné, co jsem s nimi měla společného byla ta záliba v raw...vlastně spíš medium raw...steaku... Ne, surfing nahání strach. Surfařka ze mě nikdy nebude. Navíc bych na ty značkové bikiny neměla...ani peníze ani tu postavu.




Nakonec jsem se ale i já na prkno postavila! Tím se nám ten sen zkomplikoval, protože mě z něj zatím nikdo nedostal. Do Čech už jsem se nevrátila.  Všechno jsem nechala za sebou a do dalšího ročníku VŠ už nenastoupila. Odstěhovala jsem se nastálo do země, kde jsem téměř nikoho neznala, nedomluvila se a začala úplně od začátku.

Může to znít hodně jednoduše, ale lehké to nebylo. Tolik jsem se snad v životě nebála.


První věc, kterou mě surfování naučilo je nebojovat. Nechat to plynout, jako vlny. Ono to někam tak jako tak dopluje…. A pak se uvidí.



   

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se budí princezny.

Marocká zima - část 1. příjezd

Jak se zahazuje starý život...