Jeden takový zimní čtvrtek.

To je tak, když si naplánujete celý den před počítačem a pak vám dojde, že je čtvrtek. 

Každý čtvrtek, mezi 10. až 11.h ráno přivážejí na trh čerstvý kozí sýr a ovčí tvaroh. Teď ho mají málo, takže se na něj stojí fronty. Takže tam prostě musím a to hned!  Dnes jsem byla už osmá, čekala jsem jen 40 minut. 

A když už tam jedu, bylo by hodně neslušné neozvat se Terce, jestli by nechtěla ochutnat... nebo třeba kdyby chtěla jít na kafe?

Takže se vracím domů po kafi, které se zvrhlo v oběd ve čtyři odpoledne a cítím se provinile.

Musím samozřejmě ještě do sadu pro pomerače, jinak by ráno nebyl džus. 

Jo a ještě dát vyprat jednu pračku protože jeden den prostě musí začít pršet, tak dokud to schne...no, prostě musím, to se nedá nic dělat.

V šest si konečně udělám čaj a sednu si k počítači. Asi v půl sedmé se konečně dokáži soustředit. 

Kocour mi škrábe na dvěře. Bafáme na sebe, honíme se a skáčeme po gauči (ano, oba dva). Je to fakt prča. 

NE! A dost! Vážně už musím něco dělat. 

Právě se z obýváku ozvalo: "Dáš si se mnou kafe, že jo?" a hned za tím: "Dneska vaříš ty, viď?" 

Mám vtíravý pocit, že home office asi není úplně pro mě ...