Jak se vysvětluje štěstí

Minulý článek jsem psala o probuzení doma, o klidu, o tichu a o pocitu bezpečí. Tak tahle fáze byla fajn. Ono se dá pěkně probouzet, ale pak přijde poledne. Ranní všeobjímající mlha ustoupí a začne ostré světlo. A v hlavě to zase začně bzučet.

Co si budeme nalhávat. Samozřejmě, že jsem si to představovala jako Hurvínek válku. V tom svém opojení z nového domova, v tom svém měkoučkém pocitu bezpečí jsem trochu pozapomněla na realitu a na to, že prostě nejde jen tak si levitovat a dávat věcem čas. Spousta věcí si časem sedne a vyšumí, spousta ale potřebuje dořešit a pár z nich i dost radikálně.

A tak to zase začalo skákat jedno přes druhé, pěkně od začátku.




Studium byla jedna z věcí, která vyšuměla sama. Prostě nedorazit na postupovou zkoušku bylo asi to nejjednodušší. Vysvětlit to rodičům, kteří velmi dbají na kvalitní vzdělání bylo složitější.


Jsem od přírody kombinátor. Když mám z něčeho strach, představím si všechny možné situace a vymýšlím, jak na ně co nejlépe zareagovat tak, abych napáchala co nejméně škod. Ono to většinou stejně nefunguje, ztrácím tím hodně času i energie, ale já to asi jinak neumím. 
U rodičů jsem měla těch scénářů snad pět. Co jim řeknu, pokud oni zareagují tak a tak, jaký argument použiju, aby moje rozhodnutí pochopili....nespala jsem skoro tři dny, napsala jsem si i cvičně dopis, abych se do toho nezamotala. Jak ale mám vysvětlit někomu co chci, když vlastně nevím, co chci. Jen vím, že to prostě chci tady a ne tam?

A tak jsem to jednoho dne rozsekla a prostě to ze sebe dostala: "Mami, tati, já se nevracím. Nevracím se do školy, nevracím se domů, zůstávám tady a vůbec netuším, co tu se mnou bude. Jsem tu šťastná! A mám strašnej strach. "

Ze všech možných variant jsem si byla na 99% jistá tím, že nastane tahle: "Ty jsi se snad zbláznila! Koukej se vrátit domů, dodělat si školu. Kupujeme ti letenky, balíš si věci a šupem!"

A víte, co přišlo?

Podpora. Veliká podpora bez jakýchkoliv otázek. Dokonce i  hrdost za to, že přestávám dělat to, co by se mělo a z čeho nemám radost a jdu si zkusit to, co mě dělá šťastnou. 
Samozřejmě, že je mi jasné, že strach jsme nejspíš měli všichni úplně stejný.


Kombinování je fakt ztráta času. Já to ale budu dělat dál. Za prvé se znám a za druhé - o čem bych vám sem pak psala? :)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se budí princezny.

Marocká zima - část 1. příjezd

Jak se zahazuje starý život...