Ach ty zimní větry.

Portugalsko v zimě není pro každého. 90% cizinců, kteří tu žijí přes léto na zimu utíká do teplých krajů, nebo na hory. My, co jsme tvrďáci a rozhodli jsme se tu žít nastálo, máme depresi.
Tak, jak máme od února do listopadu plné ruce práce a na nic jiného než nezbývá čas, tak nemáme od listopadu do února vůbec co dělat.
Většinou je jasno, okolo 15ti stupňů a vlny jsou jako z magazínu. Třímetrovky, někdy i větší, ale skoro všechny jen na dívání.


Proč? No protože větry!

Nejčastěji nám fouká orkán ze severu, ze kterého chytnete angínu po 5ti minutách. Nedá se vůbec být venku. Severák, neboli nortada nám sice fičí z boku na nejobvyklejší směr příboje, ale vlny ničí tak, že surfujete spíše na rozdivočelé řece, nebo trávíte hodiny pádlováním proti silným proudům. A jakmile vylezete z vody zmrznete. 

Také nám fouká východní teplejší vítr, který nám krásně otevírá vlny (tzv. Offshore), ale zároveň, když je ho moc, tak je zastavuje. A v zimě ho fouká moc.

Pak máme ještě typicky zimní jižní vítr. Ten nám vlny ničí úplně, ale to stejně moc nevadí, protože jakmile přijde, tak prší. A když prší hodně, a při jižním větru vždy prší hodně, tak máme lokální záplavy.



   
Alex
A tak je to den po dni. Ráno trávím v autě. Jezdím z pláže na pláž a hledám něco, co by stálo za to se alespoň převléknout do toho studeného neoprenu a zkusit jít pádlovat. 

Zoufalí jsme tu všichni. Jezdíme i na pláže, které zákonitě nemůžou s tímhle směrem příboje  fungovat a čekáme na zázrak. 

Je to klasické kolečko, kterému místní říkají “okruh zoufalců”.  Každý najíždíme na “okruh” odjinud, proto když se potkáme na první pláži, asi 20 minut sdílíme dojmy  ze spotů, co jsme už viděli. Když se pak míjíme na páté pláži, už jen gestikulujeme a po hodině už vidíte všechny jen zaparkované na pláži s hlavou v dlaních.


Zima je náročná. Nejen, že je vám pořád zima, protože ta vlhkost prostě zalézá za nehty, alejsou občas i krásné vlny. A vy se na ně můžete chodit jen koukat. Sami sebe litujete a připadáte si jako dítě, které stojí před vitrínou s cukrátky. Protože na tyhle krasavce potřebujete skútr. Jo a trojitou kapacitu plic, nebo umět dýchat pod vodou. A taky koule. Ničím výše jmenovaným nedisponuji, já jsem princezna. Já se můžu maximálně dívat.


A pak se jednoho dne probudíte z toho šediva, prostě to surfování odpískáte a naštípete dříví. Další den zoráte mikropole, ten další zasadíte semínka, další upečete chleba. Další den si po ránu dáte hodinku jógy, čapnete foťák a jdete si to koukání na vlny užít trochu jinak. Ten další strávíte celou noc rybařením.  Dočtete knihy z dubna a načínáte nové. Jen načínáte, protože co? No protože je přeci únor a začínáte připravovat sezónu.

a kde jsou vlny?

lovíme večeři



Nemilovat svoji práci tolik, asi by mě to i naštvalo J


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se budí princezny.

Marocká zima - část 1. příjezd

Jak se zahazuje starý život...