První opravdová lekce...aneb narvi hrocha do eLka

Ono to není jen tak skočit do vody a pádlovat. Ono se to totiž musí všechno připravit.

Okolo deváté jsem stepovala před kanceláří a netušila, co mě čeká. Z předešlého dne jsem už věděla, že mi nejspíš nic smrtelného nehrozí, přesto jsem (opět) byla rozklepaná. Sešlo se nás dvanáct. Osm holek, tři kluci z Německa a já. Instruktoři si nás po jednom volali a rozdělovali neopreny podle velikosti. Osm velikostí XS holčících, velikosti pro veliký ramena klučičí a k tomu jedno eLko, prosím. Následovala diskuze o vhodných velikostech surfboardů. Ta většinou začíná dotazem, kde kdo a kolikrát už surfoval. Proběhlo nějaké Bali, sem tam Fuenteventura, Sri Lanka, jižní Amerika i Austrálie a pak taky naštěstí párkrát “Nikdy”. Uf. Byli jsme 3 v začátečnickém kurzu. Nejdříve si prkna vybírali zkušenejší surfaři. Před očima mi jezdila krasná prkna snad všech barev, krátká, delší s hladkým povrchem, jedno měla na sobě namalovanou duhu, to jsem hrozně moc chtěla.... Mě přijelo pěnové monstrum snad třikrát větší než já, co má přes 200 kilo, které se nedalo unést jinak, než na hlavě  protože se pod ruku prostě nevešlo. Přivázali jsme prkna na auta a vyrazili na pláž.

Cesta do nikam. Vážně. Konec světa. Směřovali jsme k majáku a za ním už je jen Amerika... Před tím koncem světa je tedy ještě mobilní stánek co prodává “Letzte Bratwurst vor Amerika” – poslední německý buřt. Vážně.  Dostanete k němu i certifikát... My jsme k buřtu nedojeli. Odbočili jsme na prašnou cestu a mezi krávy.  Kopírovali jsme pobřeží po útesech a viděli několik pláží. Pláže v národním parku jsou divoké, bez kaváren, toalet, ničeho. Vypadají jako kdyby je někdo vykousl do útesu. Některé jsou obklopené černými lávovými útesy, nekteré červenými jílovitými kopci, všechny ale mají světlý písek a černé, šedé a bílé kulaté kameny. A všechny mají velké, hrozivé a nebezpečné vlny, ve kterých minimálně polovina z nás ten den umře.  No co vám budu povídat. Nádhera prostě.

Instruktoři na základě dokonalé znalosti podmínek vybrali nejvhodnější pláž pro nás všechny.  Už během jízdy v autě, kde proběhlo několikrát “Co je tohle za kytku?”, “Kam jedeme?” a “Proč ne tahle pláž?” a moje nejoblíbenější “Kdy už tam budeme?” a “Kouše tohle?”  jim asi bylo jasné, že se budu ptát prostě na všechno. Trpělivě mi tedy 10 minut vysvětlovali, jaké jsou proudy, odkud je příboj, jaký vane vítr, jaké je podloží a kdy je příliv a já tomu všemu naoko rozuměla. To jsem ještě nevěděla, že se tohle stane každodenním rituálem a že mě z toho dokonce budou jednou zkoušet. To bych si totiž asi tenkrát vytáhla bloček. 

Všichni jsme došli na pláž. Někdo rychleji a na někoho se muselo trochu čekat, protože měl dvousetkilový prkno. Všichni si rozložili ručníky, což byl pro mě jasný povel. Do bikin, namazat a odpočinek! Omyl...Neopren, lykra a rozcvička! Rada pro vás: namazat si tělo opalovacím krémem a lézt s ještě nezaschlou vrstvou do neoprenu je hrozná blbost. To nedělejte.  Rozcvičili jsme se a začala lekce.

Prvních 15 minut jsme měli teorii na písku, při které se mi v tom vedru neopren přilepil na tu vrstvu toho nezaschlého krému a strašně to svědilo.  Nešlo mi poslouchat a škrábat se najednou. Musela jsem se na konci, když už všichni šli do vody zase ptát, co mám jako dělat. Jak mi později instruktoři přiznali, moc dobrý první dojem jsem neudělala. Mysleli si, že mám nějakou lehkou mozkovou dysfunkci.

tréning techniky na suchu

Ve vodě po pás jsme zkoušeli lehnout si na prkno do správné pozice, abychom nepřepadli přes čumák a nabo zase nebyli moc vzadu. Pádlovali jsme a chytali vlny na břiše. Když  jsme to zvládli všichni, přišel další krok. Postavit se. Na písku jsme si několikrát zkusili techniku, instruktoři nám poradili, poopravili nás a hned jsme se vrátili do vody zkoušet vše v praxi. Nepřetržitě na nás volali “pokrč kolena!” nebo “pádluj víc!”, “koukej se dopředu!” nebo vše dohromady. Bylo to super. Vážně to šlo. Všichni si hned stoupali no a já, JÁ TAKY!!! Stoupla jsem si na prkno v polovině první lekce! Já, velikost L, velryba s velkým prknem, co se bojí vody, skoro neumí plavat, nikdy nestála na snowboardu a nebo skateboardu!!!

první párty jako surfařka :D 

A odteď jsem byla surfařka. Už mě z vody nikdo nevytáhl  a to prkno, to miluju doteď. Je to můj největší kámoš, ikdyž teď už jen na trénování správné techniky zatáček a na dny, kdy je opravdu malinký swell. Stejně je nejlepší!

miniaturní swell

A jak jsem se jeden den vzbudila do úplně nového života a rozhodla se zahodit všechno a získat víc. O tom zase příště.