Jak se zahazuje starý život...


V době, kdy jsem odjela na první sezónu do Portugalska jsem studovala angličtinu a španělštinu na univerzitě, měla dlouhodobý vztah, hodně přátel, štěně australského ovčáka a začínající firmu. Po čtyřech měsících, kdy jsem pro změnu odjížděla na zimní sezónu do Maroka jsem měla už jen tu firmu a jeden kufr. A hrozně velký, šťastný oči.  

první noc v Maroku


První, co začalo během mé první sezóny v Algarve skřípat, byla firma. Ono teorie a praxe mezi sebou mají ohromnou propast a co se zdá z ČR jako skvělý nápad v Portugalsku nemusí vůbec fungovat. Postupně jsme za běhu zjišťovali, co znamená podnikání v zemi, kde je téměř vše jinak, kde se nehraje na čas, kde jsou jiné zákony a samozřejmě, kde téměř nikomu nerozumíte. Co si budeme, jednoduché to není, ale nemožné také ne. Hodně práce, hodně studia a především trpělivost. Toho posledního vážně minimálně pytel. O tom, jaké komplikace nás hodně překvapily si počtete někdy příště, protože to je na další článek o dvaceti stránkách.  


„Nikdy nezačínejte podnikání s nikým z rodiny, partnerem, nebo kamarádem!“ Schválně, kolikrát jste tohle už slyšeli? Tak tohle je pravda pravdoucí! Společné podnikání je zkouškou pro vztah, především pokud jste každý v jiné zemi a podnikání nezačíná tak, jak jste si pěkně z teplíčka domova naplánovali. My jsme to nezvládli. Respektive jsme se asi po sedmi letech vzájemně hodně překvapili a konečně i poznali. A šli každý svým směrem. Já tím svým už sama, bez štěněte.




Studium na univerzitě pro mě přestalo mít smysl ve chvíli, kdy hodiny praktického jazyka nahradily hodiny metodiky a teorie výuky a historie. Nepřijet na termín zkoušky postupového předmětu bylo asi nejjednodusšší rozhodnutí ze všech, která jsem během těch 4 měsíců udělala.

Postupně ale začali odcházet přátelé a na to se připravit nedá. Část odešla společně se vztahem, pro část jsem odjezdem zmizela já, pro část z nich jsem se změnila. A pak se začaly dít zázraky a já začala potkávat další lidi, kteří ke mě patří. Se kterými můžu mluvit 20h denně a stejně mě budou poslouchat si budeme mít co říci. A je jedno, jestli jsou 3000 km daleko, nebo bydlí ve vedlejší vesnici.















Ani nevím, jak tohle všechno začalo. Pokaždé, když se ptám lidí, kteří byli v té době okolo mě, čím si myslí, že to bylo, každý říká něco jiného. Podle někoho jsem toho okolo sebe prostě už měla plné zuby, podle jiného je to Portugalskem a přírodou, podle někoho je to surfing a pro mojí hlavní adeptkou na guru to bylo otevření očí, které prostě muselo přijít, protože přežívat se nedá navždy.

Změnila jsem toho hodně najednou a nahánělo mi to velký strach. Často jsem pochybovala, jestli to má smysl, všechny tyhle komplikace. Jestli bych neměla přestat děsit své rodiče a v klidu se vrátit, dodělat si školu a stát se neotrávenější učitelkou cizích jazyků v Liberci. Bála jsem se, že to nezvládnu a po měsíci se vrátím jako zpráskaný pes a všechno, čím procházím bude úplně zbytečné.

To, že jsem to nakonec vážně udělala nebylo o odvaze. Bylo to o strachu. O strachu, že mě to stějně jednou dožene, ale já už nebudu mít sílu tu změnu udělat a že už budu jen přežívat.



Samozřejmě, že to stálo za to! Tohle totiž bylo v roce 2012.
Zdravím z Portugalska, máme krásně J



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se budí princezny.

Marocká zima - část 1. příjezd